Karel Plíhal - legrace z vyšších pater

Kdyby se Plíhal měl měřit s Nohavicou v tom kdo více rozchechtá publikum, vyhrál by Plíhal na body. Ale oni samozřejmě nesoutěží o to kdo víc rozesměje. Oni si jen hrají se slovy, myšlenkami a akordy a každý po svém. Plíhal rozesmával publikum především svými říkankami, v niž se často úspěšně pokoušel o dokonalý rým.

Jenomže ten smích byl jaksi smíchem z vyšších pater lidské inteligence. Plíhalův koncert byl představením člověka, který si svůj kus sám napsal, zrežíroval a zahrál.

Písně prokládané krátkými rýmovačkami, jakýmisi poetickými miniaturami. Občasné sebeshazující proslovy, trochu skutečná, trochu předstíraná bezradnost.

Olomoucký písničkář se nachází jak sám říká v období, kdy ho baví hrát na elektrické kytary.

Dle jeho slov v zájmu dynamičnosti představení střídá kytary v rychlém sledu. Jazzovou gibsonku používal nejvíce a u všech skladeb z Kainarovského alba. Představení se jmenuje podle tohoto, zatím Plíhalova posledního alba Nebe počká.

Nebylo to žádné koncertní provedení, ale pár písniček z něj jsme se také dočkali. Kromě titulní písně Nebe počká zahrál třeba Miss Otisk lituje. Vzhledem k definitivní nepřítomnosti Zuzany Navarové na pódiu i v tomto světě Švadlenku zazpíval sám.

Dočkali jsme se Starého muže i černě humorné rozverné Diga dou.

V záři reflektorů byla na dálku z Plíhala nejvíce viditelná jeho blonďatá andělská hříva a pohybující se ústa. Ale tomu co z nich vycházelo stálo za to ostražitě nastavovat uši.

V jednom z rozhovorů se Plíhal svěřil, že básničky používá záměrně jako jisté vydechnutí a nabrání sil před další skladbou. Jeho kytarové party, hrané navíc na elektrickou kytaru jsou poměrně náročné ale o to liběji znějí. Je škoda že v toku básniček a říkanek trochu zapadá hudební složka jeho představení.

Karel Plíhal používá i interaktivní prvky jako správný alternativní divadelník. Přestávku vymezil dobře čtvrtstoletí starou vykopávkou Žlutí sokoli. Když před písní sliboval, že bude hrát tak dlouho dokud lidé nezačnou odcházet, bralo tom publikum jako další z jeho žertíků. Ovšem opravdu opakoval poslední sloku s refrénem tak dlouho dokud lidé v publiku nezačali váhavě opouštět svá křesla a odcházet. On sám pokračoval ještě asi minutku po rozsvícení světel.

Večer humorně plynul i po přestávce. Opět to byl koktejl říkanek, písní a proslovů které ačkoli působí improvizovaně se na koncertech opakují. Ovšem některé poznámky mají svou logiku a nejsou daleko od pravdy. Jako ta úvaha že mobilní telefony mají telefonování už jen jako jakýsi bonus. I kdyby jste nakrásně byli vlastníky jeho živého dvoualba z Olomouce nebo DVD z Telče, večer strávený v hledišti pod nebo nad Karlem Plíhalem osobně, je na jakékoli medium nepřenositelný. Pravdu děl jeho kamarád Jarek když pravil “Palte si palte, koncert si nevypálíte”. Ačkoli večer strávený s tak příjemným člověkem jakým byl interpret dramatik a herec svého vlastního kusu Karel Plíhal se vám vypálí někam do duše a bude vám sloužit jako rezerva když vám dojdou baterky nebo na vás sedne nějaká ta “depka”.

Kdyby jste si chtěli přeci jen udělat malý Plíhalův koncert doma, zde je pokus o rekapitulaci Plíhala v Žatci bez říkanek.

U spinetu, Mrtvý vrabec, Sedí topič u piana, Starý muž, Miss Otiss lituje, Padaly hvězdy

Když jsi smutná, Prosím tě holka, Žlutí sokoli, Švadlenka.Vosa v kofole, Andělé, Morseovka, Za ¾ století, Nagasaki - Hirošima, Dej mi sprej, Beduíni, Nebe počká, Diga do.

Koncert Karla Plíhala by byl pádným argumentem pro ty kteří se nedomnívají že pořádný humor musí být především složený z co nejsprostších slov a že je člověku třeba především takového umění při němž se nemusí nepřemýšlet. Viz filmy režiséra ZT či křeče z televizních obrazovek. Pro ty kterým se takové zábavy nedostává jsou tu právě divadla a hudební kluby. Je potěšující vidět že takových nás přibývá jak se stalo ve čtvrtek díky koncertu Karla Plíhala. A Od muziky to není zdaleka vše. Už v březnu přijede Radim Hladík se svým Blue Efektem.