Vlasta Redl trochu jinak a při chuti

Po dlouhých letech zněl opět žateckým divadlem hlas Vlasty Redla. Tentokrát bez kapely, jen se dvěma skromně vypomáhajícími kamarády. Nachlazen ale dobře naladěn.

Na úvod se pro jistotu představil, aby bylo jasno, že je to opravdu on a hned se za doprovodu mandolíny, s písní  Vracaja sa dom, vydal do ztemnělého sálu, aby si vyzkoušel, jestli je opravdu vzadu nejlepší zvuk.

Poté spokojen usedl na židli a dopujíc se ze zákulisí mu donášeným nápojem, odměnil sympaticky zaplněný sál několika svými starými ale nestárnoucími peckami. Vybíral spíše z těch neobehraných a hned druhou peckou "Přijdu hned", nás pozval jako by k sobě domů. „ …sedni si sem, někde tu jsem, přijdu hned …“. Zpíval soustředěně se zavřenýma očima, a bylo vidět, že své písničky prožívá. Nahodil lehkou až pohádkovou „Kdyby“ a pokračoval Holkami z Utopie,dle svého tvrzení nejsmutnější písní, cokdy napsal. Však si taky při ní krásně zasmutnil až cikánským nářkem. Galánečka sice nezazněla, ale "Hrála mi Julii“, je neméně silná píseň. Vlasta Redl má hlas který umí používat pro dobro věci ale přesto si neodpustil písničku„Umět tak zpívat.“
Mimo svých živých kamarádů si přivezl 30letého přítele z Japonska značky Korg  jehož možnosti a nemožnosti představil v krátké přednášce, při níž těžko se nezachechtat.
První živý kamarád, jehož si přivezl do Žatce, se jmenuje Jaroslav Svítek, věhlasný to slovenský elektrofonický fujarista a jak se později ukázalo, hráč na smyčcovou pilu jednoručku. Slovenská halekačka, kterou spolu zapěli, by jinak trpěla absencí slovenských kopců, ale o ty se postaral umělou ozvěnou zmíněný Japonec.

Když pozval na podium svého zvukaře, ukázalo se, že jím není nikdo jiný než Luboš Javůrek, kapelník Bokomary a vynikající harmonikář. Vidět a slyšet jej bez kapely s kytarou se jen tak nepodaří. Žatečtí diváci měli to štěstí, že slyšeli hned dvě jeho písně, Když nejsi se mnou a Samota.

Vrcholem koncertu byla jejich společná verze Montér Blues, v níž Luboš doprovázel Vlastu na foukací harmoniku. Vlasta Redl umí hrát i na americkou lidovou notečku a Javůrkova harmonika mu zdařile, sekundovala. Oba se mezi sebou špičkovali a hecovali takovým způsobem, že diváci museli mít po koncertě docela namožené bránice.

Když se u Javůrkových úst objevila mohutná basová harmonika, bylo to jako by do divadla připlul mississippský parník. Ona sama je prý ještě pamatuje. V refrénu valčíku "Zase nic" dostala příležitost ukázat své hloubky.

To co předvedla československo japonská čtyřka na samý závěr to už byl docela úlet. Pokus přiblížit publiku jak by to znělo, kdyby se po vzniku republiky v roce 1918 stala českou hymnou Masarykova oblíbená „Ach synku synku“. Výše zmíněná pila jednoručka a japonské klávesy skutečně písni dodali až hymnický nádech. Na závěr konečně došla řada na pěvecké zapojení se diváků v písni Husličky od vedením sbormistra Javůrka.

Nejlepší koncert či představení je takové, které je najednou u konce a divák ještě nemá dost. To byl případ pondělního večera v žateckém divadle. Mimochodem navštíveného víc než půldruhým stem diváků což je v žateckých poměrech skvělá návštěva. Stalo se 9.5.2011.

 

 

Jiří Navrátil